Historie

Následující řádky jsou určeny nejen pamětníkům, ale především mladým členům naší jednoty. Snad budou dosti výmluvné, aby jim přiblížily bohatou historii dejvického Sokola. V některých pasážích je záměrně zachován původní jazyk ve formě, v jaké byl použit v dobových záznamech a archivních materiálech. Období před druhou světovou válkou bylo sepsáno jen s velkými obtížemi, neboť archiv jednoty byl za fašistické okupace zničen. Léta po osvobození byla zaznamenána již pamětníky, ale i jim chyběly archivní materiály zejména z let padesátých, kdy se měnila organizace a obsah tělesné výchovy v Československu a kdy se na čas změnil i název naší jednoty. Přesto věříme, že zejména díky našim předchůdcům se podařilo věrně zachytit bohatou a bezesporu zajímavou historii dejvického Sokola bez ztráty nejdůležitějších a nejzajímavějších událostí… 

Vznik Sokola Dejvického

Sokol Dejvice má hlubokou tradici a historii, patří ke druhé generaci nejstarších pražských jednot. Vznikl dokonce rok před ustavením České obce sokolské, která se stala roku 1889 ústřední organizací sokolských žup pro českou zemi. Ustavující schůze dejvické jednoty se konala dne 4. března 1888 za účasti 26 členů ve spolkové místnosti hostince U Hrdličků ve Starých Dejvicích. Hostinec, který byl později nazván U Sokola, stával na Hadovce poblíž dnešního kanadského zastupitelství. Od svého vzniku nesla jednota název Sokol Dejvický. Starostou byl zvolen Jan Škván, sládek v Dejvicích, místostarostou František Henner, obecní starosta, a náčelníkem Antonín Hrdlička, hostinský v Dejvicích. Již v prvním roce činnosti se zakladatelům podařilo docílit toho, že jednota měla 88 členů a že 7. října bylo uspořádáno první veřejné cvičení žáků a večer pak Sokolské posvícení s taneční zábavou.

Poté, co 19. srpna 1889 byla ustavena sokolská župa Pražská, se jejím členem stala též jednota dejvická. V župě byly tehdy sdruženy Bubeneč, Dejvice, Malá strana a Vyšehrad.

O rok později, 24. srpna 1890 za starostenství br. Fr. Hennera, přestoupila jednota dejvická ze župy Pražské do župy Podbělohorské, ve které setrvala dodnes. Do této župy tehdy patřily jednoty: Beroun, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Holešovice, Kladno, Košíře, Malá Strana, Rakovník, Radotín, Střešovice, Unhošť a Zbraslav.

31. srpna téhož roku konala se slavnost rozvinutí prvního praporu, který opatřila jednota za 210 zlatých. Matkou praporu byla paní Růžena Hennerová, kmotrami Alžběta Chodounská a Josefina Kavallová.

Sokol Dejvický vyvíjel od samotného počátku čilý život. Na III. všesokolském sletu, konaném v roce 1895 u příležitosti národopisné výstavy na Letné, vystoupila již jednota s celým družstvem mužů a dorostenců. Starosti s nedostatečným cvičebním prostorem pronásledovaly jednotu však natolik, že 30. srpna 1896 bylo založeno „Družstvo pro postavení tělocvičny Sokolu v Dejvicích“.

V roce 1898 začala v jednotě také ochranitelská činnost, kdy ČOS svěřila jednotě do ochrany sokolskou jednotu v Louce. Záznamů o ní se však dochovalo velmi málo. Od roku 1902 byla jednotě svěřena sokolská jednota v Chomutově a v r. 1911 jednota v Obrnicích. Menšinová činnost, jak se pomoc rozvíjejícím jednotám tehdy nazývala, přetrvávala až do začátku druhé světové války. Za tuto dobu dejvická jednota například opatřila své „svěřence“ tělocvičné nářadí, byly pořádány společné přípravné cvičitelské kurzy, byla provedena vánoční a novoroční sbírka pro její nezaměstnané členy, žáci a žákyně obrnické jednoty se účastnili prázdninových osad pořádaných dejvickým Sokolem.

V roce 1905 přenesla jednota své působiště do nově vybudovaného tělocvičného sálu v přístavbě hostince U krále Jiřího. Sál zapůjčil tehdejší majitel hostince V. Müller. Tento objekt už dobře známe – jednota v něm zůstala dodnes.

Důkazem rozvoje jednoty je založení ženského odboru, který začal cvičit 25. dubna 1906. Odbor vedl ze začátku s cvičitelkami jako jinde náčelník. Valnou hromadou v roce 1913 bylo přiznáno ženám částečné hlasovací právo a podle stanov z té doby se staly náčelnice a jednatelka odboru členy výboru jednoty.

První světová válka

Léta 1914 – 1917 byla těžká pro celý český národ a tudíž samozřejmě i pro sokolstvo. Perzekuce dospěla tak daleko, že rakousko-uherské ministerstvo vnitra z 24. listopadu 1915 rozpustilo Českou obec sokolskou. C.k. policie poctila jednotu svoji návštěvou, hledajíc podezřelý materiál, ale bezvýsledně. Knihy i spisy za tehdejších poměrů závadné byly včas uloženy u nebojácných bratří a archiv byl uměle uveden do nepořádku. Jmění jednoty pro možnou revizi od c. k. policie „upravil“ pokladník František Sobín tak, že jednota měla jen pár haléřů. Kovové odznaky s reliéfem Palackého a s heslem „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ František Sobín „utopil“ v Kačickém potoku. Činnost v jednotě za války neustala, jen poslední dva roky trpělo cvičení nedostatkem cvičitelů a cvičenců. Tam, kde nebylo mužů, ujaly se práce ženy, zastávaly čelné funkce a podílely se na cvičení žáků i dorostenců.

Převrat nezastihl jednotu nepřipravenou, a proto mohla převzít v noci z 28. na 29. října 1918 strážní službu v širokém okruhu. Uchopila se převratového vedení v obci, zřídila „Národní stráž“ pro Dejvice, přijala policejní službu společně s policejní stráží, obsadila nádraží, zásobárny vojenské a Reisrovu továrnu na slad. Během války vstoupilo do zahraniční dobrovolecké československé armády z jednoty 15 legionářů (11 ruských, 3 italští, 1 francouzský).

Když byla 28. října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika a formálně první schůzí výboru ČOS 2. února 1919 obnovena činnost Sokola, nemusel dejvický Sokol vzhledem k tomu, že během války nepřerušil činnost, začínat od začátku. Ustavující valná hromada Sokola Dejvického se konala 12. února 1919 a jednota se stala vůdčí jednotou 3.okrsku Podbělohorské župy. V roce 1919 se 15 z tehdejších 43 činných členů jednoty přihlásilo do pluku Stráže svobody, s nímž bojovali na Slovensku o hranice nového státu.

Období tzv. první republiky

V roce 1921 byl sjednán s majitelem V. Müllerem odprodej činžovního domu včetně tělocvičny. Nebyla to lehká transakce, neboť zájem o koupi objektu měl i jeden finančně silný továrník, který potřeboval dům pro výrobu. Rozhodnutí tehdejšího výboru jednoty o koupi domu bylo sice odvážné, ale prozíravé, jak ukázala další léta. Celý objekt byl zakoupen za jeden milión korun. Příspěvek 200 tisíc Kč předalo jednotě „Družstvo pro postavení tělocvičny“, zbytek půjčila Dejvická záložna. Aby veškeré členstvo mohlo na dům také svou hřivnou přispěti, bylo vydáno 1.000 kusů dlužních úpisů v hodnotě 200,- korun za kus. Brzy se však ukázalo, že dosavadní malá tělocvična jednotě nestačí. A tak bylo začátkem roku 1925 rozhodnuto provést její přístavbu. Přístavba stála 900 tisíc Kč. Dluh jednotě ještě narostl a tak měl výbor co dělat, aby sehnal prostředky jak na provoz, tak na splácení půjček. Velmi pomohli tehdejší mecenáši, zejména manželé Trnožkovi a americký občan Bohuslav, člen jednoty. Kromě nich přispěli obětaví bratři buď dary, půjčkami nebo věnováním stavebního materiálu. Sochu sokola na tělocvičně dle vlastního návrhu zhotovil a věnoval akademický sochař br. K. Pavlík. Akademický sochař br. Jindřich Čapek věnoval reliéf Tyrše a Fügnera. Už 27. prosince 1925 se konalo slavnostní otevření moderní tělocvičny. Večer byla konána hudební a tělocvičná akademie, při níž věnoval ženský odbor jednotě výletní prapor, vyšitý sestrami A. Cenkovou, M. Cenkovou, B. Budínovou a M. Budínovou podle návrhu a za dozoru akad. sochaře br. K. Pavlíka. Tělocvična měřila po přístavbě 293 metrů čtverečních proti dřívějším 148 První cvičení bylo zahájeno dne 4. ledna 1926.

Ve sletovém roce 1926, kdy byl konán VIII. slet všesokolský, provedl náměstek starosty J. Walter sbírkovou akci k opatření vlajky dorostencům. Při zájezdu ke svěřence do Obrnic byl odevzdán svěřence jednoty prapor, zhotovený na náklad menšinového odboru. Obrnická jednota věnovala zase stuhu na prapor naší jednoty. Jak vlajka, tak i prapor byl proveden opětně dle návrhu a za dozoru br. K. Pavlíka.

Dne 25. března 1928 oslavila jednota své čtyřicetileté trvání dopolední slavností schůzí. Při ní byla odhalena v tělocvičně po pietním proslovu náměstka starosty Dr. Aloise Štůly pamětní deska k uctění památky bratří padlých ve světové válce. Pamětní desku provedl a věnoval akademický sochař br. K. Pavlík.

Od roku 1930 věnovala řada členů jednoty mnoho hodin budování nového (v pořadí již pátého) letního cvičiště za přečerpávací stanicí vodáren u Prašného mostu. Po 4 letech zde vzniklo „letní“, kde řada generací trávila většinu svého volného času při sportech, zábavě i navazování osobních známostí, které často přerostly do sokolských manželství. Letní cvičiště bylo jednotě odňato v roce 1973.

V roce 1932 upjala jednota svůj zřetel k IX. sletu všesokolskému. Jelikož dorostenci i žáci těšili se již ze svých vlajek, uvedla sestra K. Kolátorová ve skutek svoji myšlenku a vynasnažila se opatřiti na slet vlajky dorostenkám a žákyním. Starosta bratr Dr. Alois Štůla dal sám zhotoviti vlajku dorostenek. Vlajka žákyň byla opatřena sbírkou u dorostenek, žákyň a ochotných jedinců. Navrhovatelem obou vlajek byla opět bratr K. Pavlík. Vlajku dorostenek zhotovila sestra X. Kučerová a vlajku žákyň sestry X. Kučerová, Kondelíková a Roubíčková.

V témže roce byl založen v jednotě sociální odbor, jehož význam nabýval na důležitosti zejména v letech hospodářské krize. O sociální činnosti se nedochovalo mnoho údajů, děla se od člena ke členovi, od děcka k děcku, nechtěla býti a nebyla nikdy nápadná. Patřilo do ní hledání práce nezaměstnaným, získávání peněz pro ně ať už přímo rozprodejem známých sokolských srdéček, posílání dětí do osad v létě, vánoční nadílky apod. Díky sociálnímu odboru nebylo v naší jednotě téměř nezaměstnaných členů či dorostu. V souvislosti se sociální činností stojí za zmínku několik údajů z dobových záznamů: Každého roku o Vánocích je nadílka chudým dětem, na níž se věnuje 700-900 Kč, mimořádné podpory nezaměstnaným členům, není-li jim hned nalezeno zaměstnání, jsou 50-150 Kč, na práci nezaměstnaných bratří na letním cvičišti doplatila jednota k dobrovolným příspěvkům 2300 Kč, do osad posílá se vždy řada dětí buď za nižší poplatek nebo zdarma, „srdéček“ se prodalo několik set, v roce 1936 bylo umístěno 36 bratří, poměrně nejvíce z celé župy, atd.

V roce 1933 se osamostatňuje pobočka na Hanspaulce a jako nová jednota nese dále název Sokol Dejvice II. – Hanspaulka. V témže roce přijímá cvičitelský sbor jednomyslně návrh „Staré gardy“, aby na paměť zemřelého dobrého cvičence, závodníka a bývalého náčelníka jednoty bratra Járy Kekla byl pořádán každoročně tělocvičný závod naší jednoty pod názvem „Keklův memoriál“. Jména vítězů měla být zaznamenávána na mramorové desce v tělocvičně na trvalou paměť.

Dne 18. dubna 1937 byl proveden dle příkazu Čsl. Obce Sokolské branný sraz na letním cvičišti podle předem stanoveného pořadu. V tomto roce byla také zahájena sbírka na milion desetihaléřů na stavbu sokolovny.

Při přípravě X. všesokolského sletu v roce 1938 se do popředí dostává myšlenka boje za ohroženou republiku, lid je odhodlán bránit svou vlast, jak prokázal při květnové mobilizaci. Praha a s ní celá země žije sletem. Nikdy nelze zapomenout na Pecháčkova prostná „Přísaha republice“, jejichž motiv se znovu objevuje na sletech po obnovení Sokola v roce 1990.

Druhá světová válka

Mezinárodní události jsou nemilosrdné. V září 1938 mnichovský diktát, v březnu 1939 odtržení Slovenska a okupace zmrzačené republiky nacistickými vojsky, 1. září 1939 napadení Polska a světová válka.

Již za okupace, v létě 1939, pořádala jednota ještě poslední prázdninové tábory a osady. Tábor dorostenců v krásném koutu Českomoravské republiky v Polné byl na příkaz zrušen v polovině trvání a všichni účastníci se museli vrátit do Prahy.

Ještě před rozpuštěním Sokola byla dejvická sokolovna obsazena a změněna na sklad židovského nábytku, v prostorách šaten a kanceláří byly později zřízeny ošetřovny civilní protiletecké obrany. Všechny chodby v prostorách šaten byly osazeny pancéřovými dveřmi. Cvičitelský sbor proto přešel se cvičenci do tělocvičné jednoty na Hradčany, ale činnost na Hradčanech neměla dlouhého trvání. Sokolstvo udrželo činnost až do 12. dubna 1941, kdy přípis říšského protektora v Čechách a na Moravě Sokol zakázal. Tím přestal existovat i Sokol Dejvice. Nastává doba perzekuce, pronásledování a zatýkání. A postižena je i naše jednota.

V koncentračním táboře v Osvětimi umírají obětavý a nezištný vedoucí žáků Bohumil Bíža a náměstek starosty Bohumil Mathauser, v Plötzensee je popraven vedoucí žáků Karel Prkno. Do koncentračních táborů jsou zavlékány desítky členů naší jednoty. Pamětní deska ve velkém sále sokolovny čítá 28 jmen oddaných členů dejvického Sokola, kteří položili své životy za vlast.

Obnova Sokola

Květen 1945 přinesl naší zemi osvobození, okupace však zanechala především na tělocvičně těžké stopy. Nářadí a náčiní neexistovalo a co zbylo, bylo poničeno. Vedení jednoty pracně shánělo nejzákladnější vybavení – nábytek darovaly nejrůznější spolky, ONV pomohl odprodejem klavíru a postupně bylo nalézáno i některé původní nářadí. Sbírka mezi členy na obnovu tělocvičny vynesla 88.549 korun. I přes tyto obtíže se podařilo jednotu uvést v plnou činnost. Stav členstva byl na konci roku 1945 téměř na stejné úrovni jako před válkou: 1.465 členů (z toho 777 mužů a 688 žen). Mladí členové, kteří pod vedením Miroslava Hlouška tajně cvičili po celou dobu okupace, vytvořili po absolvování cvičitelských zkoušek základ cvičitelského sboru. V roce 1948 měl cvičitelský sbor mužů 44 členů a cvičitelský sbor žen 46 členek. Jednota pořádala každý rok na letním cvičišti pod Prašným mostem veřejné cvičení. Bývala to tehdy veliká sláva a nebylo jediného člena, který by se bez vážných důvodů nezúčastnil. Pro velký stav cvičenců musela jednota v roce 1947 uspořádat veřejné cvičení na bývalém hřišti SK Dejvice Na Růžku.

Pravidelným pokračováním celoroční činnosti mládeže byly opět jako před válkou prázdninové cesty a tábory. Ti, co byli na posledním táboře na počátku války jako dorostenci a s těžkým srdcem ho opouštěli, byli po válce jmenováni vedoucími na všech táborech a osadách.

Budování jednotné tělovýchovy

Bohužel na svobodný život po válce měla jednota pouze necelé 3 roky. Politické vítězství KSČ a obrození Národní fronty v únoru 1948 znamenaly začátek budování jednotné tělovýchovné organizace, která pro první léta přijala ještě tradiční název Sokol. Za další vývoj tělovýchovy převzal zodpovědnost stát. Tělovýchovná činnost byla organizována podle pracovišť, majetek jednot byl předveden do vlastnictví ROH, divadelní soubory, loutkařské soubory a pěvecké kroužky byly převedeny do závodních klubů. Administrativním zásahem ztratila naše jednota 70% členů. Členové jednoty se museli stát členy svých pracovišť v závodních tělovýchovných jednotách, žactvo muselo cvičit v kroužcích ve škole a jednota začala být v úzkých. Obrovský kus práce na záchranu jednoty odvedl v těchto letech její tehdejší náčelník Miroslav Hloušek. Patronem jednoty se stal obvodní národní výbor v Praze 6, a poněvadž šlo o sektor administrativní, přijala jednota název DSO Slovan ONV 6. Do jednoty bylo administrativně začleněno několik sportovních klubů a jednot (SK Dejvice, Slavoj Dejvice, Orel, DTJ Bubeneč), z nichž pouze ČASK se svým tenisovým oddílem se ukázal jako životaschopný a zůstal oddílem jednoty až dodnes.

V březnu 1957 byl ustaven Československý svaz tělesné výchovy a situace se změnila i v jednotě. Byl založen odbor základní tělesné výchovy, kterému byla svěřena veškerá tělovýchovná činnost. Prvním předsedou odboru ZTV se stal dlouholetý cvičitel a vedoucí žáků dr. Jiří Hodek. Byl to on, kdo nevynechal žádnou neděli a svátek, aby s kluky nepořádal nějaký výlet nebo vycházku. On to byl, kdo pokračoval v prázdninových táborech žáků, ať to byly tábory pod stany nebo tábory putovní či vodácké. Nebyl závod nebo akce, na které by dejvičtí kluci nebyli zastoupeni. Za jeho vedení se stabilizoval cvičitelský sbor žáků. V jednotě a tělovýchově vůbec byl dr. Hodek pro svou pracovitost a obětavost velice vážený, naproti tomu ve svém zaměstnání našel trpké prostředí. Zlé vztahy na pracovišti se ho nakonec tak dotkly, že aniž s někým o svých problémech promluvil, ukončil 17. října 1963 dobrovolně svůj život skokem ze skály v Šárce.

Dalším neúnavným pracovníkem jednoty z této doby byl Josef Malý zvaný „táta“, který dennodenně seděl v kanceláři jednoty a staral se o její plynulý chod, jak po stránce hospodářské, tak po stránce údržby celého areálu sokolovny.

Šibřinky

Obnova tradice

Ke svému staronovému názvu Sokol Dejvice se jednota vrátila až v období „Pražského jara“ v roce 1968, kdy slavila 80. výročí svého založení. Změna názvu byla přijata po vzoru některých ostatních pražských jednot na slavnostní schůzi k tomuto jubileu. Bohužel po srpnové okupaci Československa nastal odliv zájmu o práci v jednotě, počet členů klesl až na číslo 700. Přesto se po určité stagnaci podařilo život jednoty oživit. Největší podíl na tom měli tehdejší místopředseda jednoty a cvičitel žactva Josef Kopecký, náčelnická dvojice Dagmar a Luba Křížovi a dlouholetý předseda jednoty Václav Vokoun s manželkou a hospodářkou jednoty Vlastou.

Název Šibřinky zavedl starosta Sokola pražského Jindřich Fügner. Stalo se tak poté, co tehdy nebyl jednotě povolen ples v nové pražské sokolovně. Zakladatel organizace Miroslav Tyrš začal hledat v Jungmanově slovníku, čím by slovo ples obešel a našel v něm sloveso šibřiti se, které ve staré mluvě české znamenalo veseliti se, plesati. Sloveso samotné pak údajně vzniklo z napodobení vrabčího hlasu a Josef Jungmann je jako staré slovo slovanské zanesl do slovníku v polovině devatenáctého století. Úplně první Sokolské Šibřinky se konaly v Praze 22. února 1865. V dalších letech se pak pořádaly vždy v čase masopustních karnevalů (fašanků).

V dejvickém Sokole šibřinky vystřídaly v roce 1901 sokolské plesy, které se do této doby konaly každý rok od jeho založení. Až do druhé světové války se kromě let 1915 – 1920 šibřinky pořádaly každoročně a byly vždy nejen dobrou a ušlechtilou zábavou, ale i zdrojem příjmů pro jednotu. Měly vždy svůj ráz, kterému se musely přizpůsobit jak masky, tak výzdoba sálu.

V souvislosti s pořádáním šibřinek stojí za zmínku rok 1905, kdy to v tehdejší monarchii „vřelo“ a kdy se pořadatelský odbor jednoty usnesl, „aby c. k. policejní stráž nebyla vůbec zvána na žádné zábavy a aby policejnímu úředníku přítomnému té které zábavě jednoty nebyla placena žádná útrata – v důsledku barbarského vystupování proti bezbrannému lidu domáhajícímu se svých práv“.

V roce 1911 bylo bojovné hlasování, po němž se měly opět zkusit sokolské plesy. Vyhrály však na další dvě desítky let zase šibřinky. Poslední šibřinky před první světovou válkou se konaly v lednu roku 1914 a nesly typický název „Slovanské lázně na Adrii“.

Z význačných šibřinek se sluší zmínit šibřinky z roku 1933, mající ráz „V říši sakur a chrysantém“. Scénu navrhla s. Hronová a hudbu doprovázel br. Mladý. Dekorace navrhl a uměleckou režii měl br. Pavlík. Šibřinková scéna byla tehdy také provedena ve velkém sále paláce Lucerna na šibřinkách Svazu čs. Rotmistrů za přítomnosti pana ministra národní obrany Bradáče a pražské generality. Dále byla scéna opakována pro mládež a konečně na plesu posluchačů lesního inženýrství opětně v Lucerně. Čistý výtěžek těchto šibřinek byl po odpočítání značných výdajů na nácvik a provedení více než 14.000 Kč.

Za další zmínku stojí šibřinky v roce 1935, které byly nejzdařilejší ze všech. Uskutečnily se pod heslem „Poznej svou vlast“, vstupní scénu navrhnul br. Křesák a scéna měla název „Hu nás“. Nacvičili jí sestry K. Kondelíková a M. Kočová s. br. Dr. J. Švejcarem a J. Šotolou za hudebního doprovodu mistra Jindř. Jindřicha a br. B. Bičiště. Šibřinek se zúčastnila početná skupina Chodů v nádherných původních krojích v čele s br. Dr. J. Štěpánem a s. H. Štěpánkovou z Kdyně. Jako doprovod učinkovala hudba 28. pěšího pluku Tyrše a Fügnera.  

Názvy šibřinek od r. 1901 do r. 1938

  • 1901 – Bez rázu
  • 1902 – Bez rázu
  • 1903 – Pouť v Turč. Sv. Martinu
  • 1904 – Masopustní ples
  • 1905 – V lese
  • 1906 – V pekle
  • 1907 – Plitvická jezera
  • 1908 – Na divokém západě
  • 1909 – Karneval umělců na výstavě
  • 1910 – V říši pohádek a bájí
  • 1911 – Světem Japanu
  • 1912 – Na dětském hřišti
  • 1913 – Když si náš dědeček babičku bral
  • 1914 – Slovanské lázně na Adrii
  • 1921 – V pekle
  • 1922 – Pouť u sv. Matěje
  • 1923 – V říši krále čaroděje
  • 1924 – Kvas na staročeském hradě
  • 1925 – Ze všech koutů světa
  • 1926 – Krásně je na světě z jara v máji
  • 1927 – Karneval v Seville
  • 1928 – V srdci šumavských hvozdů
  • 1929 – V letní podvečer u mlýna
  • 1930 – V kruhu českých oper
  • 1931 – Čtyři roční doby
  • 1932 – Mezi dvěma živly
  • 1933 – V říši sakur a chrysantém
  • 1934 – Pod prapory pěti národů
  • 1935 – Poznej svou vlast
  • 1936 – Staropražská pouť
  • 1937 – Z našich hor
  • 1938 – Od Šumavy k Tatrám

Historické prapory

V roce 2014 rozhodl výbor jednoty nechat zrestaurovat všechny historické prapory a stuhy, které jednota za dlouhá léta svého působení pořídila nebo které jí byly věnovány. Na většině z nich se podepsal zub času – látky byly často poškozené od molů, žerdě polámané, na stuhách chyběla písmenka… Celkové náklady na zrestaurování praporů a stuh se vyšplhaly téměř na 120 tis. Kč, přičemž částkou 30 tis. Kč přispěla jednotě Česká obec sokolská. Zakázku provedla firma Velebný & Fam s.r.o. z Ústí nad Orlicí.  

Prapor Sokola Dejvického (1890)

Nejstarší a zároveň největší prapor Sokola Dejvice pochází z roku 1890 a jednotu přišel tehdy na 210 zlatých. Slavnost rozvinutí praporu se konala 31. srpna 1890. Matkou praporu byla Růžena Hennerová, kmotrami Alžběta Chodounská a Josefina Kavallová. Stuhy od matky a kmoter praporu se zachovaly a patří bezesporu mezi ty nejcennější, které jednota vlastní.

Výletní prapor (1925)

Tzv. výletní prapor věnoval jednotě 27. prosince 1925 u příležitosti slavnostního otevření nové (dnešní) tělocvičny ženský odbor. Prapor byl vyšitý sestrami A. Cenkovou, M. Cenkovou, B. Budínovou a M. Budínovou podle návrhu a za dozoru akad. sochaře br. K. Pavlíka.

Prapor dorostenců (1926)

Prapor dorostenců byl opatřen ze sbírky provedené nám. starosty J. Walterem v roce 1926, kdy se konal VIII. všesokolský slet. Prapor byl proveden opět dle návrhu a za dozoru br. K. Pavlíka.

Prapor žáků (1938)

Z historie praporu se nám zatím nepodařilo nic zjistit.

Prapory dorostenek a žákyň (1932)

Jelikož dorostenci a žáci své prapory už měli, snažila se s. K. Kolátorová v roce 1932 u příležitosti IX. všesokolského sletu opatřit na slet prapory také dorostenkám a žákyním. Starosta br. Dr. Al. Štůla dal sám zhotovit prapor dorostenek. Prapor žákyň byl opatřen sbírkou u dorostenek, žákyň a ochotných jedinců. Navrhovatelem obou praporů byl opět br. K. Pavlík. Prapor dorostenek zhotovila sestra X. Kučerová a prapor žákyň sestry X. Kučerová, Kondelíková a Roubíčková.

Prapor svěřenky v Obrnicích (1926)

Prapor svěřence naší jednoty v Obrnicích byl zhotoven dle návrhu br. K. Pavlíka na náklad menšinového odboru a svěřence byl předán při zájezdu členů jednoty do Obrnic. Obrnická jednota věnovala na prapor Sokola Dejvice stuhu, která se dochovala do dnešní doby.

Věříme, že zrestaurování historických praporů a stuh bylo správným rozhodnutím, díky kterému se podaří zachovat tyto cenné památky naší jednoty i pro další generace. Fotografie praporů a stuh z doby před restaurováním si můžete prohlédnout zde.

Galerie

Prapory
Sokolovna v čase (historie)